MOJE RODNÉ VELETINY
Kniha vzpomínek paní Anežky Prchlíkové
zahrnuje období přibližně od roku 1937 do konce II. světové války.
Recenze, kterou na tuto knížku napsal Jiří Jilík,
vyšla ve Slováckém deníku v pátek 30. listopadu 2015.
Literárně velmi zdařilé dílko nazvané „Moje rodné Veletiny“ se „narodilo“ ve Veletinách. Jeho autorkou je Anežka Prchlíková (1934), někdejší dlouholetá knihovnice obecní knihovny, sečtělá žena, jejíž nedostatek publicistických zkušeností nahrazuje přirozený cit pro jazyk, jímž dovede vtělit do obrazů zmizelého světa Veletin svůj osobní postoj a dát vzpomínkovému vyprávění emocionální náboj. Veletiny tak získaly literárně poutavý obraz života, jaký již dnešní generace nezná. Z textu vyzařuje láska autorky k obci, lidem, přírodě a práci v zemědělství a – jedním slovem – k životu. A čtenář si současně uvědomí, jak se náš současný svět vzdálil od svého přirozeného základu a od tradičních hodnot, jejichž prostor stále intenzivněji zapleveluje sobectví. Autorka nám vypráví o dětství prožitém v zemědělské nikoliv zámožné rodině, jejíž život je prostoupen prací a svátky s jejich tradicemi. Je to svět, kde každý má své místo a usiluje, aby se ctí naplnil své životní poslání. Je to čtení okouzlující a nejednou se mi při něm vybavil Hrubínův „Doušek života“; myslím, že by velký básník byl tím textem potěšený také a složil by autorce poklonu. A je třeba poděkovat i vydavatelům knížky manželům Monice a Aleši Cimalovým, kteří nutné jazykové úpravy provedli citlivě tak, aby nenarušili osobitost autorčina jazyka
Jiří Jilík